ENERGIE BUDOUCNOSTI zpět na úvodní stránku
Datum: 1.9.2006 Zdroj: ČT 1 Rubrika: 18:25
České hlavy Strana: 01
Naděje pro sluneční energii
Vladimír KOŘEN,
moderátor: „Čeští vědci pracují na solárních
článcích nové generace. Tohle je nový typ solárních článků, jejich základem
není křemík jako u většiny článků, ale oxid titaničitý. Na Zemi v podobě
nevyčerpatelného slunečního záření dopadá stotisíckrát víc energie, než lidstvo
spotřebuje.“
prof. Ladislav KAVAN, CSc.,
Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR: „Pokryjeme-li tři procenta světových pouští
desetiprocentními solárními konvertory, jsme víceméně schopni zásobovat lidstvo
elektrickou energií způsobem, který je naprosto čistý.“
Vladimír KOŘEN,
moderátor: „Solární články s
desetiprocentní účinností přeměny slunečního záření na elektrickou energii
existují a můžou pracovat skoro všude na světě. Je tu ale problém.
prof. Ladislav KAVAN, CSc:
„Cena solární energie je příliš vysoká. Uvádí se, že jedna kilowatthodina z
křemíkového solárního panelu vychází asi na půl eura za kilowatthodinu.“
Vladimír KOŘEN, moderátor:
„Stávající elektrárny vyrábějí energii několikanásobně levněji. Křemík na
výrobu solárních článků je totiž velmi drahý, proto se začal používat oxid
titaničitý.“
prof. Ladislav KAVAN, CSc:
„Oxid titaničitý do solárních článků musí být nanokrystalický. Nanokrystaly
jsou velmi malé krystaly, jejichž hlavní výhodou je, že mají veliký povrch.“
Vladimír KOŘEN, moderátor:
„Oproti křemíku mají ale nižší výkon. Způsobovala to nahodilá struktura
nanokrystalického povrchu. Čeští vědci dokázali vytvořit strukturu pravidelnou. Ještě větší plocha povrchu rovná se
vyšší výkon.“
prof. Ladislav KAVAN, CSc.:
„Tento článek
pracuje velmi dobře i při špatném osvětlení, to jest například při zatažené
obloze, anebo i v místech bez přímého slunečního světla.“
Vladimír KOŘEN, moderátor:
„Tenhle článek už elektřinu vyrábí. Práce českých vědců se dostala do jednoho z
nejprestižnějších vědeckých časopisů věnovaných nanotechnologiím. Čeští vědci
na výzkumu spolupracují s kolegy ze Švýcarska a také z Japonska.“
Datum: 4.1.2007 Autor: (fer) Zdroj: Právo Rubrika:
Věda a technika Strana: 03
Energetickou krizi mají odvrátit
mikroorganismy
Jeden z největších problémů
světa by mohli pomoci zvládnout jeho nejmenší tvorové, shodují se vědci z
Americké mikrobiologické akademie. Podle nich lze přizpůsobit bakterie tak, aby
ve velkém přetvářely některé materiály v pohonné hmoty - aby vytápěly naše domy
nebo dokonce přímo vyráběly elektřinu.
„Představte si budoucnost
energetiky. V budoucnu bude možná stát elektrárna na kraji každého města – bude
to nenápadný bioreaktor, v němž se bude zpracovávat odpad a sláma z plodin
pěstovaných na místě, a bude dodávat elektřinu pro domácnosti i podniky,“ soudí
Judy Wallová.
Jak tvrdí tato spoluautorka
zprávy nazvané Microbial Energy Conversion, není nerealistické předpokládat, že
se jednou budou vyrábět biologické články plné mikroorganismů a schopné dodávat
dost proudu například pro provoz mobilů. Některé druhy bakterií jsou schopny
spojit oxidaci organické hmoty s transferem elektronů na elektrodu. Přitom se
dosahuje 80procentní, někdy až 95procentní účinnosti, pouze však v miniaturním
měřítku.
Vážně prý lze
uvažovat o fotobioreaktorech na produkci kyslíku a vodíku, již dnes užívaných k
pohonu hlavních motorů raketoplánů, kde by kolonie mikroorganismů pomocí
sluneční energie rozkládaly vodu na tyto dva prvky.
Možné snad bude urychlit
procesy, při nichž z biomasy vznikne v kolonách plných modifikovaných bakterií
metan jako náhrada zemního plynu. Řeší se, jaké bakterie dokážou změnit řasy v
běžně použitelné palivo. Nebo jak přesvědčit mikroorganismy, aby samy „těžily“
zbytky uhlí v dolech a měnily je v použitelnou energii.
Nový projekt Manhattan
K tomu však vědci potřebují
víc peněz a žádají o pomoc vládu – rádi by spustili celostátní program rozsahem
a významem podobný projektu Manhattan, jehož výsledkem byla první atomová
bomba.
Hledání mikroorganismů,
které by byly „ochotny“ vyrábět energii, je drahé a dosavadná výsledky jsou
prakticky nevyužitelné – zatím. Ale kam dojde mikrobiologie za padesát let?
|
Jaderné elektrárny jsou (dnes) bezpečné Ústecký
deník - 7.10.2006 |
Severní Čechy - Stále spjat s
českou energetikou je i ve svých 77 letech Miroslav Kubín. Coby nestor české
energetiky se stále věnuje odborné publikační činnosti, ale i přednáškám. Během
školního roku pak předává své zkušenosti vysokoškolákům technických oborů.
Patří mezi zastánce jaderné energie.
Jak vnímáte obnovu zdrojů
uhelných elektráren Skupiny ČEZ na severu Čech, například tušimické dvojky?
Elektrárna Tušimice II
pomalu dosluhuje. Její zařízení se pomalu blíží k hranici své technické
životnosti, takže potřebuje kompletní modernizaci. Pak může sloužit svému účelu
až do doby, dokud nebudou odtěženy všechny pro ni určené dostupné zásoby uhlí.
To samé se týká i dalších elektráren, které ČEZ zahrnul do své strategie obnovy
zdrojů. Ta má i velký význam co se týče dalšího snížení objemu emisí SO2 a NOx,
a to více než o padesát procent.
Významné bude i další
snížení emisí CO2 v souvislosti s plněním závazku z Kjótského protokolu. Podle
něj se musí do roku 2012 snížit oproti roku 1990 o os;m procent.
Zásoby uhlí ale nejsou
neomezené, co potom?
Kdo si bláhově myslí, že nás spasí obnovitelné
zdroje, je na omylu.
Indikativního závazku vůči Evropské unii, že dosáhneme výroby osmi procent
energie z obnovitelných zdrojů ,je už dnes utopií. V současné době je proto
nutné zaměřit se na energetický mix uhlí a jaderná energie. Určitou šanci má
ovšem i spalování biomasy, jako je tomu například už nyní v elektrárnách
Tisová, Poříčí a Hodonín. V budoucnu pak bude mít rozhodující slovo jádro.
Podle vás tedy v budoucnu
bude zřejmě hrát prim jaderná energie?
Určitě, už dnes se k ní opět
vracejí v USA a prakticky v celé Asii se k ní přiklánějí bez výhrad. Rovněž v
Evropě se počítá s jejím rozvojem. Například ve Finsku chystají výstavbu zcela
nového typu jaderné elektrárny.
A co Česko, je nutná výstavba
nové jaderné elektrárny nebo bude lepší se v budoucnu zaměřit na dovoz
elektrické energie?
Víte, v budoucnu třeba
nebude ani co dovážet. Každý stát bude rád, že má svou energii. Proto je
nezbytné, navzdory všem odpůrcům jaderné energetiky, vystavět u nás novou
jadernou elektrárnu.
Zmínil jste odpůrce jaderné
energie, těch je v Česku stále více než dost. Zřejmě mají obavu, aby u nás
nenastal druhý Černobyl...
To je nesmysl. Havárie
reaktoru v Černobylu a současnost, to je strašně zavádějící.
Z fyzikálního hlediska k
takové nehodě nemůže u nás dojít. Reaktory v Temelíně jsou zcela jiné a rovněž
pracují na zcela jiném a hlavně bezpečném principu. Když budou v Temelíně
postaveny další dva nové bloky bude tomu stejně...
Jaký další argument hovoří
podle vás pro jádro?
Právě emise. Jaderná
elektrárna produkuje pouze páru a co je hlavní nepotřebuje kyslík. Uhelné
elektrárny ovšem ke spalování ano. Elektrárnu, kteránepotřebuje pro svůj provoz
kyslík se dá třeba použít ve vesmíru, při osídlovaní planet. Ale to jsme už
zcela jinde...
Argumenty odpůrců jaderné
energie jsou logické - například únik radioaktivity nebo havárie černobylského
typu...
Opakuji, že dnes jsme už
úplně někde jinde, než jsme byli před pětadvaceti lety v Černobylu.. Dnešní
jaderné elektrárny jsou moderní a bezpečné. Jako příklad může posloužit
prohlášení 650 špičkových německých vědců, kteří se jasně vyslovili pro
jadernou energii jako budoucnost lidstva. Ostatně i zakladatel Greenpeace
Patrick Moore podporuje rostoucí využití jaderné energie.
---
Profil
Ing. Miroslav Kubín,
DrSc.tech, CSc.
- Vystudoval vyšší
průmyslovou školu
strojní, elektrotechnickou fakultu ČVUT a absolvoval institut řízení. Později
působil ve vedoucích funkcích české energetiky.
- V roce 1978 získal
vědeckou hodnost kandidáta ekonomických věd v oblasti teorie řízení a sociologie,
v roce 1985 pak doktorát technických věd v oblasti pružné součinnosti
teplofikační a elektrizační soustavy.
- Řídil výstavbu jaderné
elektrárny Dukovany a zahájil i výstavbu jaderné elektrárny Temelín
- Řídil výstavbu propojení
přenosové soustavy vvn do Rakouska a SRN, působil v energetické komisi ČSAV.
- Publikoval odborné statě o
problematice energetiky. Je autorem publikace o rozvoji fluidního spalování.
Fotografie: Nestor
energetiky Miroslav Kubín o budoucnosti.
HN.IHNED.CZ 23. 10.
2006 00:00 zpět na úvodní stránku
Atom, finský
recept na nejisté ruské zdroje
Ostrov
Olkiluoto na západním pobřeží Finska vypadá spíš, jako by tu byla přírodní
rezervace než jaderné zařízení. V podzimním slunci se leskne stříbrná kůra
bříz, na čerstvém vzduchu voní borovice, nad hladinou zálivu létají hejna
ptáků. Auta na silnici jezdí pomalu, aby náhodou netrefila přebíhajícího losa.
Když se však stromy rozestoupí, z lesa se vyhoupnou cihlově zbarvené budovy
dvou bloků jaderné elektrárny a hned za nimi na dvacet vysokých jeřábů. Právě
zde roste nový reaktor, který má být nejvýkonnějším a nejmodernějším na světě.
Třetina energie z jádra
Reaktor Olkiluoto 3 je
finským receptem na problém, který trápí celou Evropu. Od roku 2010 má dodávat
do sítě 1600 MW elektřiny (pro srovnání: maximální výkon každého ze dvou bloků
Temelína je 1000 MW). Podíl jaderné energetiky na celkové finské výrobě se tím
zvýší z 23 na 35 procent. Finsko sníží své emise oxidu uhličitého a z velké
části se zbaví závislosti na ruské ropě a plynu.
Právě energetická spolupráce s Ruskem a dodávky ruských surovin byly hlavním
tématem neformálního summitu Evropské unie, který se v pátek konal v Lahti, jen
tři hodiny jízdy od stavby v Olkiluotu. Lídři zemí pětadvacítky se na něm
snažili přesvědčit ruského prezidenta Vladimira Putina, aby s unií podepsal
novou energetickou dohodu. Žádnou jednoznačnou záruku však od něho nezískali.
Finové se už před několika lety rozhodli jít vlastní cestou a vsadili na
jadernou kartu. Nic jiného jim ani nezbývá.
"Spotřeba energie roste, kvůli globálnímu oteplování nemůžeme stavět nové
uhelné elektrárny, nefouká tu silný vítr, nemáme řeky pro stavby vodních děl. A
nemůžeme být příliš závislí na jednom dodavateli plynu," říká hlavní
stavbyvedoucí nové elektrárny Martin Landtman. "Sečteno a podtrženo:
jaderná energie je naší jedinou možností. A dřív nebo později si své možnosti
musí spočítat i ostatní země," dodává.
Losos od elektrárny
Stejně prakticky uvažuje
také většina obyčejných Finů. Podle průzkumu, který minulý týden zveřejnil list
Helsingin Sanomat, je příznivcem jádra 60 procent obyvatel, proti je 35
procent. Svědčí to o tom, že ve Finsku se otočil trend, který před dvaceti lety
vyvolala černobylská katastrofa.
Reaktor Olkiluoto 3 je prvním, který se po ní v Evropě začal stavět. A Finové
již nyní uvažují, že začnou stavět další, v pořadí už šestý.
Podle francouzsko-německého konsorcia Areva-Siemens, které nový reaktor staví,
půjde o nejbezpečnější jaderné zařízení na světě. Vznikne nad ním masívní
betonový poklop, který jej prý uchrání třeba i před přímým zásahem největšího
dopravního letadla.
O tom, že se elektrárny nebojí ani místní lidé, svědčí mimo jiné rybolov.
Rybáři totiž s oblibou loví lososy, kteří v teplé vodě vypouštěné z chladícího
zařízení reaktoru dorůstají neobyčejné velikosti. A nikdo nemá strach je
podávat třeba i vlastním dětem.
Zařízení má také nejrozsáhlejší opatření pro případ havárie včetně velkého
bazénu, kde by probíhalo kontrolované chladnutí roztaveného jádra. "My
Finové nemáme rádi překvapení. Dokážeme, že jaderná energie je bezpečná,"
říká Veijo Ryhänen, poradce společnosti TVO, která bude elektrárnu provozovat.
Finové vyřešili i problém s jaderným odpadem. Poblíž Olkiluota už funguje
mezisklad, kam míří radioaktivní materiál ze dvou existujících bloků elektrárny
a dalších dvou, které stojí u městečka Loviisa poblíž Helsinek. Všechny pracují
už přes 20 let.
Zároveň se staví trvalé úložiště odpadu. Do tři miliardy let staré žuly vrtají
dělníci 500 metrů hluboký tunel, kterým projedou plně naložená nákladní auta.
"Vyhořelé palivo vydrží na dně desetitisíce let," tvrdí Ryhänen.
Reaktor Olkiluoto 3 je navíc důkazem, že jaderná elektrárna může vzniknout i
bez státních peněz. Celkové investice, které přesáhnout 3,2 miliardy eur,
zaplatí šest velkých finských společností, jež společnost TVO vytvořily. TVO
jim má prodávat elektřinu za výrobní cenu a přebytek dodávat do národní sítě.
Ne všechno ale probíhá zcela bez problémů. Francouzská společnost Areva na jaře
oznámila, že se stavba Olkiluoto 3 kvůli technickým potížím zpozdí o rok a že
se kvůli tomu v prvním pololetí letošního roku propadne její zisk. Příznivce
jaderné energetiky to ovšem nijak neodradilo. Identický reaktor se nyní staví
ve Francii a o koupi technologie uvažuje i řada dalších zemí.
V Olkiluotu začali dělníci ve stínu vysokých jeřábů minulý týden betonovat
spodní část obalu reaktoru. Na stavbě jich nyní pracuje téměř 900. Na stavbě
reaktoru se podílí na 60 podniků z 26 zemí světa. Je mezi nimi i plzeňská Škoda
JS, která do Finska dodá zařízení za bezmála čtvrt miliardy korun.
"Češi
vyrobí samé srdce reaktoru. Naprosto jim důvěřujeme, mají velké
zkušenosti," říká Landtman.
Téměř panenská příroda kolem elektrárny v Olkiluotu není jedinou věcí, která
návštěvníka překvapí. Nad areálem se totiž pomalu otáčí velká vrtule větrné elektrárny.
"Máme ji tu kvůli testům. Jsme pro všechny obnovitelné zdroje, ale tohle
je důkaz, že pro Finsko nemá větrná energie smysl. Zvlášť v zimě, kdy tady na severu
lidé potřebují nejvíc energie na topení a na sauny, u nás vítr prostě
nefouká," uzavírá Landtman.
9.9.2006
Autor: LUBOŠ VEVERKA Zdroj: Lidové noviny Rubrika:
Věda Strana: 09
Příliš žhavý projekt ITER zpět na
úvodní stránku
Dosud největší pokusný
tokamak ITER má jaderné fúzi otevřít cestu do praxe. Někteří vědci jsou však
přesvědčeni, že nejdůležitější problémy současná technologie nevyřeší.
Sny o jaderné fúzi jako
téměř nevyčerpatelném zdroji energie se začaly zhmotňovat v 60. letech minulého
století v Kurčatovově institutu v Moskvě.
Právě tady vznikl koncept
tokamaku, který postupně zvítězil nad konkurenčními experimentálními zařízeními
pro jadernou fúzi. Název tokamak pochází z ruských výrazů Toroidnaja Kamera a
Magnetnyje Katuški, což můžeme volně přeložit jako prstencovou komoru a
magnetické cívky. Uvnitř prstencové komory se slučují jádra atomů vodíku ve
stavu plazmatu. Reakce poskytuje značný přebytek energie a jejím produktem je
neškodné helium.
Název v tomto případě přesně
vystihuje podstatu zařízení. Reakční komora je u tokamaku ITER prstencová a v
ní uzavřené horké plazma udržuje v patřičných mezích magnetické pole
supravodivých cívek.
Překvapivé jsou výkony
jednotky ITER, která po složitých jednáních nakonec našla své místo v
jihofrancouzském atomovém centru v Cadarachi. Ačkoli je to stále experimentální
tokamak, který pracuje v pulzním režimu, svým výkonem se blíží menší
elektrárně. Při termojaderné fúzi, při které se slučují lehčí prvky na těžší,
by se mělo uvolnit až 500 megawattů energie. Poměr mezi dodanou a vyrobenou
energií označují vědci písmenem Q (energy multiplication faktor -faktor
znásobení energie, pozn. LN) a u ITER má hodnotu deset.
Novou kvalitu do fúzních
experimentů přináší délka pulzu. Různé zdroje uvádějí patnáct až padesát minut.
Padesátiminutový pulz už svádí k nepravdivému tvrzení, že ITER bude první
elektrárnou svého druhu. Pro trvalý provoz se nicméně nehodí a není k tomu ani
konstruován. Jeho úkolem je pomoci s řešením nejpalčivějších současných
technologických problémů spojených s fúzí.
Veterán fúzi nevěřil
"Jak je historie tohoto
snu odstrašující, tak je drahá," citoval NewScientist názor veterána
projektu Manhattan, Williama Parkinse, na problematiku jaderné fúze. Parkins,
který za druhé světové války stál u zrodu současné jaderné energetiky, byť byl
tehdy účel projektu ryze vojenský, až do své nedávné smrti polemizoval s
úspěchem fúzních reaktorů.
Největší problém podle jeho
tvrzení představovaly a stále představují vhodné materiály pro vnitřek pláště
tokamaku a pozdějšího fúzního reaktoru. Parkins nikdy neřekl, že vhodný
materiál neexistuje. Naopak, kandidátů je dost. Konstruktéři většinou sází na
vzácné kovy - wolfram, beryllium a další. Veterán atomové energetiky si však
kladl otázku, jakou životnost budou materiály mít v téměř pekelném prostředí
uvnitř reaktoru. Kvysokým teplotám a dávkám radiace se tu přidávají náhodné
výrony plazmatu, tzv. ELM (edge-localised modes), které působí rychlou korozi
zasažených míst.
Nejnamáhanějším místem
tokamaku ITER, a s největší pravděpodobností také případných fúzních
elektráren, je spodní část reakčního prstence označovaná jako divertor. Toto
zařízení v podstatě reguluje čistotu reagujícího plazmatu tím, že odvádí
zplodinu fúzní reakce, stabilní helium. Materiál divertoru musí snést
energetickou dávku zhruba 10 MWna čtvereční metr.
To je značně vysoké číslo,
ze kterého vycházel Parkins při svých odhadech. Připočteme-li k tomu výrony
plazmy, vydržel by divertor podle skeptiků zhruba půl roku. Jeho cena přitom
není zanedbatelná a časté opravy by prodražily provoz až o miliony eur.
V samotném projektu ITER se
počítá s výměnou divertoru po dvou až třech letech. Pro experimentální zařízení
to nepředstavuje závažnější problém. V praktickém provozu by to však byla
poměrně zásadní otázka.
Plazmu krotí v San Diegu
Budoucí fúzní elektrárny by
měly pracovat nepřetržitě (palivo se vstřeluje v malých dávkách za chodu).
Případné odstávky, způsobené například opravami divertoru, by zbytečně
komplikovaly a prodražovaly provoz. Nyní se proto problém výronů plazmy
intenzivně řeší.
V nedávné době na sebe
upoutala pozornost inovace kalifornských vědců ze společnosti General Atomics,
sídlící v San Diegu. Napadlo je, byť to není myšlenka zcela originální, přidat
k tokamaku cívku, která specifickým způsobem ovlivní hlavní magnetické pole
zařízení. V plazmatu uvnitř reaktoru vzniknou turbulence zamezující jeho
částicím, aby se neřízeně oddělily od hlavního prstence a vytvořily výron
plazmy.
Na pokusném americkém
tokamaku DIII-D National Fusion Facility se podařilo toto opatření s úspěchem
odzkoušet. Nicméně ani teď není vyhráno. Cívka odstraňující ELM sice v praxi
funguje, ale chová se jinak, než udávají teoretické předpoklady.
Turbulence v plazmatickém
prstenci totiž měly snížit také tepelné namáhání vnitřku pláště tokamaku,
zejména divertoru (oněch 10 MW/m2 u ITER). K tomu ale překvapivě nedošlo a
teplo se reaktorem šířilo pořád stejně.
Američtí vědci si to zatím
neumějí vysvětlit a už z toho důvodu se neuvažuje o podobných opatřeních pro
ITER.
Podle slov Vladimíra
Weinzettla z Ústavu fyziky plazmatu AV ČR existují i další možnosti, jak se s
výrony plazmy vypořádat. Není nutné je zcela odstraňovat. Naopak, v reaktoru
hrají také pozitivní úlohu. Vynášejí totiž odpadní helium z centra reakce
směrem k jejímu povrchu. Proto se další vědecké týmy snaží ovládnout ELM a v
plazmatu je řízeně generovat.
Přes všechno výzkumné úsilí
a investice zůstává faktem, že ELM a materiál pláště nepředstavují jediné
problémy, kterým bude muset ITER čelit.
Fúze teoreticky představuje
čistý a levný zdroj energie, ovšem posledních třicet let se stále tvrdí, že k
jejímu praktickému nasazení dojde do třiceti let. Nejinak je tomu u projektu
ITER, jehož časový harmonogram, z politických a ekonomických důvodů mnohokrát
přepracovaný, tentokrát sahá až do poloviny dvacátého prvního století. Podle
optimistů by už v té době měla fungovat první demonstrační fúzní elektrárna pod
zkratkou DEMO.
***
Umělé Slunce vyjde na jihu
Evropy
Reaktor, který vyrábí
energii stejně jako Slunce, bude stát na jihu Francie u městečka Cadarache.
První energii vydá pokusný reaktor v roce 2015, komerční elektrárna má zahájit
provoz v roce 2050. Někteří vědci však pochybují, že projekt splní očekávání.
Poukazují především na nutnost častých oprav a na vysokou cenu použitých
materiálů.
První pokusný reaktor ITER
(International Thermonuclear
Experimental Reactor) má vnější celkový průměr přibližně 20 m a výšku 15 m
Jak reaktor pracuje
Elektrický proud prochází
primárním obvodem transformátoru a indukuje elektromotorické napětí v
sekundárním obvodu. V plynu složeném z izotopů vodíku (deuteria a tritia)
vznikne výboj a plyn se ionizuje. Indukovaný proud jej zahřívá asi na 100
milionů st. C. Magnetické pole udržuje plazma ve středu tunelu, takže se
nedotýká stěny. Lze ale předpokládat, že plazma občas prošlehne skrze
magnetické pole a stěnu zasáhne. Materiáloví inženýři proto vyvíjejí povrch
schopný odolat teplotě okolo několika tisíc stupňů. Kroužek označuje část
reaktoru, tzv. divertor, který je nejvíce namáhanou částí reaktoru.
Datum: 9.9.2006 Autor: vev Zdroj: Lidové noviny
Rubrika: Věda Strana: 09
DEMO přinese fúzi do praxe zpět na úvodní stránku
Výkon ITER bude srovnatelný
s menší elektrárnou. Ale do veřejné rozvodné sítě nedodá ani kilowattu
elektrické energie, říká Vladimír Weinzettl z Ústavu fyziky plazmatu Akademie
věd ČR.
LN Už se připravuje projekt
nepřetržitě pracující fúzní elektrárny?
V podstatě ano. Není možné
čekat na dobu, až pokusné zařízení ITER doslouží, a pak teprve projektovat
zařízení pro praktické aplikace. Stavba totiž zabere pět až deset let.
Proto už v době, kdy se
spouští výstavba ITER, začínají projektové přípravy demonstrační fúzní
elektrárny. Zatím se označuje jako DEMO a její stavba by měla začít zhruba
několik let před ukončením projektu ITER.
LN Přenesme se teď o celá
desetiletí dopředu. Jak bude vypadat spuštění a provoz fúzní elektrárny?
Termojaderná reakce se
zapálí ohřátím vodíkového plynu na 100 až 200 milionů stupňů Celsia. Téměř
současně musí začít dodávky paliva v podobě vstřelování tabletek zmrazeného
vodíku do komory reaktoru.
Jinak by začal výkon fúzní
reakce velmi rychle klesat. Palivo se do fúzního reaktoru dodává v malých
množstvích za chodu. V jednom okamžiku v něm pak nebude víc než několik gramů
vodíku, což výrazně zvyšuje jeho bezpečnost.
LN Kolik by mohla stát
elektřina z takového reaktoru?
Podle současných odhadů by
se měla cena pohybovat mezi 10 až 20 eurocenty za kilowatthodinu. Tuhle nízkou
cenu ale kalkulujeme na základě nákladů na konstrukci elektrárny a z její
předpokládané životnosti. Takže berme toto číslo jenom jako orientační
ukazatel. Fúzní reakci doprovází radiace, která poškozuje vnitřek reaktoru.
LN Mohl by tento vedlejší
efekt zkomplikovat provoz elektrárny?
Odpověď na tuto otázku by
měl přinést právě projekt ITER. Musíme nalézt nejvhodnější materiál pro vnitřní
stěnu reaktoru. Už dnes máme několik kandidátů, které je ale nutné otestovat
vysokými radiačními toky. Jde například o speciální ocel EUROFER nebo různé
slitiny vanadu. Co se týká samotných materiálů, které budou ve styku s horkým
plazmatem, uvažuje se o wolframu, berylliu a uhlíku.
Zatím vycházíme ze studie
připravené pro ITER. Ta navíc stanovuje přesnou technologii, jak nakládat s
radioaktivními částmi pláště po odstavení elektrárny. Víme, že všechny
materiály budou do sta let po ukončení činnosti reaktoru znovu přepracovatelné.
Takže nebude potřeba pro ně budovat trvalá úložiště radioaktivního odpadu.
26.05.2006
Výstavba fúzního reaktoru by měla být zahájena v roce 2007
(http://www.euractiv.cz/cl/2/2712/Vystavba-fuzniho-reaktoru-by-mela-byt-zahajena-v-roce-2007)
Evropská unie a šest
partnerských zemí daly formální souhlas pro výstavbu největšího
experimentálního nukleárního fúzního reaktoru na světě. Nevládní ekologické
organizace se obávají, že tento gigantický projekt spolkne finanční prostředky,
které byly v rámci výzkumu a vývoje určeny na obnovitelné zdroje.
Mezinárodní termonukleární energetický reaktor (ITER) je mezinárodním výzkumným
projektem, který se zaměřuje na postavení největšího experimentálního
nukleárního reaktoru na světě, aby vyráběl energii stejným způsobem jako
hvězdy, tedy jadernou fúzí.
Šest partnerských zemí
zainteresovaných do výstavby reaktoru – Čína, Indie, Japonsko, Rusko, Jižní
Korea, Spojené státy – a Evropská unie podepsali po několika desetiletích
jednání a sporů 24. května 2006 dohodu o vybudování fúzního reaktoru.
Jaderná fúze je založena
na procesu přeměny atomů vodíků na helium., díky čemuž se uvolňuje velké
množství energie. Tento proces je z hlediska výroby energie řádově
efektivnější než standardní proces štěpení jader v klasických jaderných
elektrárnách.
Pokud bude ITER
realizován, půjde nejdražší vědecký experiment na světě. Náklady na jeho
výstavbu se odhadují kolem 4,6 miliard eur. Stejná částka bude nutná na jeho
fungování na dobu kolem dvaceti let. Celkové náklady na tento projekt by měly
podle odhadů dosáhnout během 30 let až deseti miliard eur. Evropská unie by
měla hradit 50% nákladů na výstavbu reaktoru. Zbytek by měly platit zúčastněné
země. Reaktor bude umístěn v Cadarache ve Francii.
Evropský komisař pro
vědu a výzkum Janez Potočnik uvedl: "Toto je opravdu klíčový moment … pro
světovou vědeckou spolupráci obecně. … Posíláme důležitý vzkaz o důležitosti
vzájemné spolupráce k dosažení našich společných úkolů." Vyzdvihl
také bezprecedentnost mezinárodní spolupráce na tomto výzkumném projektu.
Ekologické organizace
jsou proti tomuto projektu, který považují za mrhání penězi a nevytvářející
žádná pracovní místa.
"Podepsáním dohody
Evropská komise si stanovila špatné priority. Investice do energetické
efektivnosti a obnovitelných zdrojů je jediný spolehlivý způsob, jak garantovat
energetickou bezpečnost. Dát miliardy eur na jeden nukleární projekt je mimo
realitu, je špatně posuzováno a nezodpovědné," řekla Silvia Hermann
z organizace Přátelé Země.
Zelení v Evropském
parlamentu kritizovali, že na projekt ITER bylo vyhrazeno příliš mnoho peněz na
úkor obnovitelných zdrojů.
Všechny zainteresované
strany by měly potvrdit přijetí dohody podle národního práva do konce tohoto
roku. V případě EU by měla Eada přijmout rozhodnutí podporující dohodu.
Výstavba reaktoru by měla být zahájen v roce 2007. K první
plazmatické reakci by mělo dojít v roce 2016. ITER by měl fungovat dvacet
let.
hn.ihned.cz 18. 7. 2006
Vědci chtějí spoutat reakci, díky níž svítí Slunce zpět na úvodní
stránku
http://ihned.cz/?s1=0&m=frommail&article[id]=18908830&article[area_id]=10002520
Bude to projekt, který - když se povede
- světu otevře nevyčerpatelný zdroj energie. Fyzikové se v něm budou snažit
napodobit procesy, které probíhají na Slunci, a připravit jejich komerční
využití. Pokud uspějí, lidstvo se osvobodí od závislosti na fosilních palivech.
O kus dál stojí budovy střediska jaderného
výzkumu, ale na tomto místě zatím pod pálícím slunce jenom žloutne tráva.
Neochrání ji slabý stín roztroušených borovic a dubů. Brzy tu však začnou řádit
stavební stroje. A za deset let bude přesně tady stát Mezinárodní termojaderný
experimentální reaktor, známý pod zkratkou ITER. Půjde o nejrozsáhlejší vědecký
projekt na světě v hodnotě deseti miliard eur.
Podílejí se na něm státy, v nichž žije zhruba polovina světové
populace. Když vše vyjde, budou mít někdy po roce 2040 k dispozici prakticky
nevyčerpatelný zdroj energie.
Jsme v Cadarachi, zhruba šedesát kilometrů severně od Marseille.
Baterie a půl vany na třicet let
"Vezměte lithium z jedné baterie pro přenosný počítač.
K tomu přidejte deuterium asi z půlky vany naplněné vodou. A máte suroviny, ze
kterých v termojaderném reaktoru vyrobíte tolik elektřiny, kolik stačí jednomu
obyvateli západní Evropy na třicet roků. A to včetně té energie, která na něj v
propočtu připadá třeba na ovládání světelných semaforů na ulici," líčí nadšeně Chris Llewellyn Smith, přední britský
odborník, který se na přípravě projektu ITER podílí.
Není to ovšem až tak úplně jednoduché. Obyčejný vodík nestačí.
V termojaderném neboli fúzním reaktoru se vědci snaží ovládnout
síly, díky nimž svítí Slunce a další hvězdy ve vesmíru. Slunci stačí obyčejný
vodík. Fyzikové pro napodobení této reakce potřebují deuterium a tritium.
Deuterium, neboli těžký vodík, má ve svém jádru jeden proton a
jeden neutron. (Normální, lehký vodík má v jádru pouze proton.) Těžký vodík se
dá získat z běžné vody, kde je v malém množství obsažen.
Tritium, tedy ještě těžší vodík, který má v jádru dva neutrony, se
zase vyrábí bombardováním lithia neutrony v jaderném reaktoru. A dal by se
úplně stejně připravit i v reaktoru fúzním. Lithia je ve světě poměrně dost.
Pro zajímavost - Krušné hory obsahují jedno procento známých světových zásob
tohoto prvku.
Pokud se vědci
naučí využívat i normální, lehký vodík, nebudou už s palivem vůbec žádné
starosti.
Půl století hledání
K tomu je ovšem hodně daleko. Zatím ještě musí fyzikové překonat
mnoho jiných problémů. Snaží se o to už půl století.
V padesátých letech sovětští fyzikové Igor Tamm a Andrej Sacharov (tehdy ještě nebyl
disidentem) na popud mladičkého fyzika Olega
Lavrentěva teoreticky popsali, jak by bylo možné využít fúzní
reakce pro výrobu energie. Usoudili, že směs v reaktoru mohou udržet pod
kontrolou pomocí magnetického pole. A také se podíleli na konstrukci prvního
přístroje, později nazvaného tokamak, v němž má fúze probíhat (viz text Návod
na elektrárnu budoucnosti).
Mimochodem, obdobně přemýšlel i Američan Lyman Spitzer, který se ovšem o
přísně utajovaném výzkumu sovětských vědců nesměl dozvědět. Mezinárodní
spolupráce v tomto oboru byla tehdy nemyslitelná.
Od té doby se fyzikům po celém světě podařila řada vylepšení, ale
kýženého cíle nedosáhli. Termojadernou elektrárnu, která by dodávala elektřinu
do běžné sítě, ještě nemají.
A nestane se jí
ani ITER. I ten bude pouze zařízením experimentálním.
Pár vteřin a dost
Pokusných fúzních zařízení pracuje po světě několik desítek.
Jedno, ruské, mají od roku 1977 i v Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd v
Praze. Druhé, anglické, zde začne pracovat zřejmě od roku 2008.
Zatím však žádné současné zařízení nemůže udržet plazma, tedy
rozpálenou směs vodíkových iontů, v magnetickém poli tak dlouho, aby se reakce
dala využít ke komerční výrobě energie. Cívky magnetického pole s měděnými
vodiči by se při dlouhém zatížení přehřívaly.
A tak vědci
obvykle spouštějí termonukleární reakci jen v pulsech trvajících zpravidla
několik vteřin. To je ovšem pro praktické využití málo. Energetici potřebují
zdroj, který je schopen vyrábět energii stabilně alespoň několik hodin.
Dosavadní zařízení nemohou ani pracovat v krátkých, ale na sebe neustále
navazujících pulsech, protože stálé zapalování a vyhasínání termojaderné reakce
by velmi zatěžovalo konstrukci reaktoru.
Dva hlavní úkoly
Od nového reaktoru ITER, který bude využívat supravodivé magnety,
se tedy čeká, že díky němu vědci poznají chování plazmatu v pulsech dlouhých až
desítky minut.
Druhým nesmírně
důležitým úkolem bude výzkum materiálů pro stěny reaktoru - zatím se používá
obvykle wolfram, berylium a uhlík. Nově se uvažuje o kompozitu karbidu křemíku.
Právě přes stěny se totiž odvádí tepelná energie získaná při reakci.
Materiál navíc
musí odolat dopadům neutronů letících rychlostí asi pětiny rychlosti světla. Ty
při nárazu vysunou každý atom materiálu stěny asi třicetkrát za rok z jeho
místa. Proto se některé části stěny budou muset častěji vyměňovat.
Nemůže to nefungovat
Teprve když vědci v projektu ITER poznají více o způsobech udržení
hořícího plazmatu a o nejvhodnější konstrukci stěn reaktorové komory, bude se
moci postavit fúzní elektrárna, která dodá novou energii pro svět. Podle současných
předpokladů by to mohlo být někdy po roce 2040.
Japonský generální ředitel projektu ITER Kaname Ikeda působí pod pálícím
jihofrancouzským sluncem v zapnutém šedém dvouřadovém obleku s utaženou
kravatou kupodivu stejně uhlazeně, jako by byl v klimatizovaném jednacím sále.
A s naprostou jistotou odmítá myšlenku, že by ambiciózní projekt mohl selhat.
"Nedovedu si představit, že by ITER z nějakého důvodu
nefungoval," ujišťuje Hospodářské noviny.
"Budeme v něm používat technologie, které jsou už známy. Hlavní otázka pro
nás je, jak by se daly spojit dohromady tak, aby byl výsledek co
nejlepší."
Český podíl
Na projektu se bude podílet i česká věda. "České výzkumné ústavy spolupracují na výběru
vhodných materiálů a studiu pevnosti vnitřní stěny reaktoru," říká
Milan Řípa z Ústavu
fyziky plazmatu české Akademie věd. "Vyvíjejí
také speciální Hallovu sondu, která bude měřit změny intenzity magnetického
pole v reaktoru."
Neboli zabývají
se tím, co bude pro fungování fúzního reaktoru nejdůležitější.
Šance i pro české podniky
Za peníze, které Evropská unie zaplatí jako
svůj příspěvek na projekt ITER, se bude nakupovat materiál, přístroje a služby od evropských
firem. Příležitost získá velké množství subdodavatelů, od špičkových
počítačových firem po specializované stavební společnosti. Zájemci o takové
kontrakty, hlavně mezi malými a středními podniky, se mohou zaregistrovat do
databáze na webové stránce http://www.efda.org/eidi. Zatím se sem zapsalo 230 firem z celé Evropy včetně
pěti z Česka. Podrobnosti se dají najít například na internetových stránkách www.iter.org nebo u českého koordinátora Petra Kopice z Ústavu
jaderného výzkumu v Řeži, e-mail: kopic@ujv.cz. (jet)
Štěpení versus slučování
- Jaderné štěpení je reakce, která probíhá v
dnešním typu atomových reaktorů. Těžká jádra uranu nebo (méně často) plutonia
se v něm rozbíjejí nárazem neutronů a při tom se uvolňuje energie.
- Jaderné slučování (fúze) je oproti tomu
reakce, při níž se za teploty mnoha miliónů stupňů srážejí jádra vodíku a
slučují se na těžší hélium. Při tom se uvolňuje energie. (jet)
Bezpečný jako hořák
Fúzní fyzikové si pochvalují, že
termojaderný reaktor je velmi bezpečný. ITER bude obsahovat jen několik gramů
právě "hořícího" paliva. Další se bude dodávat průběžně až poté, co
se vodík změní v hélium. Dá se to tedy přirovnat k hořáku, kam je rovněž palivo
dodáváno jen po kapkách. Termojaderný "hořák" musí navíc být velmi
dobře seřízen, jinak okamžitě zhasne - žádný výbuch proto nehrozí. Fúzní reakce
není řetězová.
Oproti
štěpným reaktorům současných jaderných elektráren má jaderná fúze také tu
výhodu, že po sobě nezanechává vysoce radioaktivní odpady, které budou
nebezpečné po desetitisíce let. I ve vodíkovém reaktoru sice vznikají
radioaktivní látky, protože neutrony při fúzní reakci aktivují materiály
použité ve stěnách reakční komory. V tomto případě však jejich nebezpečí pomine
po padesáti až sto letech. ITER by po sobě měl zanechat asi 6000 tun
radioaktivních odpadů, které se dají nacpat do krychle o hraně deseti metrů.
(jet)
Deset miliard eur za experiment
Experimentální reaktor ITER, o výkonu 500
megawattů, bude stavět sedm zúčastněných stran - Evropská unie, Japonsko,
Rusko, USA, Čína, Jižní Korea a Indie. V budoucnu mohou přistoupit i další
státy.
Celkové náklady
mají dosáhnout deseti miliard eur (v cenách z roku 2000). Vlastní stavba v
letech 2007 až 2016 přijde zhruba na pět miliard eur; polovinu této částky
zaplatí Evropská unie, zbytek rovnoměrně ostatní účastníci. Dalších pět miliard
eur bude použito na provoz reaktoru a pak jeho rozmontování někdy po roce 2040.
Z této částky zaplatí Evropská unie třetinu, Japonsko a USA 14 procent a zbytek
rovnoměrně ostatní účastníci dohody. (jet)
Návod na elektrárnu budoucnosti
Postup je na první pohled docela jednoduchý.
Vezmeme kovovou nádobu ve tvaru pneumatiky (v ITER bude mít průměr třináct
metrů). Nádobu nasadíme na transformátor tak, aby tvořila jeho sekundární
závit. Vysajeme vzduch a vpustíme do ní pár gramů vodíku, přesněji jeho těžších
variant (izotopů) - deuteria a tritia.
Napětí transformátoru uvede do pohybu několik volných
elektronů a iontů, které jsou v napuštěném plynu. Nabírají na rychlosti,
narážejí do neutrálních atomů a odtrhávají jejich elektrony. Takto lavinovitě v
mžiku vzniká v nádobě směs ze záporných elektronů a kladných iontů, které se
říká plazma. Proud z transformátoru ho ohřívá, takže dosáhne teploty až miliónů
stupňů Celsia (v reaktoru ITER to má být asi 100 miliónů stupňů).
Horké plazma se nesmí dotknout stěny nádoby, protože by ji
při své vysoké teplotě propálilo a samo se při tom ochladilo, takže
termojaderná reakce by vyhasla. Proto nádobu předem obklopíme cívkami, jimiž
prochází proud. Tak vytvoříme magnetické pole, které spolu s magnetickým polem
elektrického proudu protékajícího plazmatem udržuje horkou směs dál od stěny
nádoby.
A nyní nastává klíčový okamžik. Kladně nabité ionty se v
horkém plazmatu pohybují tak rychle, že při vzájemné srážce překonávají
odpudivou sílu a spojují se. Vznikají atomy hélia a uvolní se obrovské množství
energie. Právě tu jsme chtěli získat.
Uvolňovanou energii nesou z velké části volné neutrony,
které, protože jsou elektricky neutrální, magnetické pole neudrží. Brzdí se ve
stěnách reaktoru, ohřívají je a tím i chladící médium (hélium nebo slitinu
olova a lithia), které v parogenerátoru vyrobí páru. A ta pak pohání starou
dobrou parní turbínu a vyrábí elektřinu.
Bohužel to až takhle jednoduché přece jenom není. Fyzikové
se o sestrojení takovéto elektrárny, která by dokázala nepřetržitě pracovat,
pokoušejí už půl století. Zatím ji nemají. (jet)
Datum: 14.10.2006 Autor: MILAN ŘÍPA Zdroj:
Mladá fronta DNES Rubrika: Víkend - věda Strana: 10
Čínský tokamak zapálil první
plazma zpět na úvodní stránku
Než zapálí
největší vědeckotechnický mezinárodní projekt tokamak ITER první plazma, budou
jeho starší příbuzní na celém světě pilně sbírat experimentální data, která by
ITER usnadnila život. Jedním z nich je nyní i čínský tokamak EAST. První plazma
(ionizovaný plyn) v tomto případě elektrickým výbojem zapálil 26. září po
ročním prověřovaní. Úspěšné spuštění tokamaku EAST vzbudilo značnou pozornost.
EAST je totiž
jediným celosupravodivým tokamakem na světě - to znamená, že všechna vinutí
elektromagnetů jsou na EAST vyrobeny ze supravodivých materiálů. Tak lze
prodloužit dobu trvání výboje v tokamaku, měděné vinutí klasických čili
nesupravodivých elektromagnetů by se totiž při něm poškodilo.
Půl století výzkumu
řízené termojaderné fúze - zdroje bezpečné, surovinově zabezpečené a ekologické
energie - již určilo princip reaktoru fúzní elektrárny. Bude jím nejspíše
zařízení tokamak. A právě unikátní konstrukce EAST teď umožňuje vědcům zkoumat
chování a vlastnosti dlouhožijícího plazmatu - média pro termojadernou reakci.
Čím delší bude výboj, tím lépe, tím více se totiž získá během výboje
termojaderné energie. S dobou trvání výboje však roste tepelné popř. neutronové
namáhání konstrukce reaktoru. Nikdo dosud neví, jak se bude během dlouhé doby
chovat horké plazma. Na to se EAST pokusí odpovědět.
Na čínském
tokamaku EAST se budou zkoušet (stejně jako později na ITER) výboje trvající
1000 sekund (světový rekord z roku 2003 má hodnotu 390 sekund).
EAST není termojaderný
reaktor a nebude v něm probíhat termojaderná reakce ve významném měřítku. Není
projektován pro práci s radioaktivním tritiem a jinou energeticky využitelnou
řízenou termojadernou reakci než slučování izotopů vodíku deuteria a tritia
nemá Země při současném stavu techniky šanci uskutečnit. Dalším
celosupravodivým tokamakem bude mezinárodní zařízení ITER, jehož stavba se
chystá v jihofrancouzském Cadarache.
Supravodivý
tokamakový program v Asii svědčí o tom, že nejlidnatější země světa vidí svou
elektrickou budoucnost v termojaderné energii.
Na tokamaku EAST
se vyzkouší výboje trvající 1000 sekund
Datum: 19.10.2006 Autor: LIBUŠE BAUTZOVÁ,
Vídeň Zdroj: Ekonom Rubrika: Analýzy Strana: 76
Hledání ropy i její
náhrady zpět na úvodní
stránku
Ropné a
plynárenské společnosti počítají s větší těžbou. I ony ale začínají investovat
do obnovitelných zdrojů.
Začátkem října
schválila dozorčí rada OMV ambiciózní strategii, s níž přišel v květnu
management. Ropná a plynárenská akciová společnost, dle výše tržeb největší
podnik v Rakousku a nejsilnější producent ropy a zemního plynu ve střední a
východní Evropě, chce do roku 2010 výrazně zvýšit těžbu a zpracování obou
surovin (viz rámeček). Potvrdil to znovu i CEO společnosti Wolfgang
Ruttenstorfer. To ale nebylo nejdůležitější sdělení, které si vedení OMV
přichystalo pro novináře ze zhruba desítky evropských zemí, které minulý týden
pozvalo na tzv. media summit do Vídně. Hovořilo se o celkové energetické situaci,
diverzifikaci zdrojů a - pro ropnou firmu možná překvapivě - o obnovitelných
energiích.
Fond
budoucnosti. Přestože se scénáře vývoje spotřeby energetických surovin v
budoucích dvaceti letech liší podle toho, kdo je jejich autorem a jaké zájmy
sleduje, všechny se shodují v tom, že spotřeba energie poroste. Pokud jde o
dnes nejvyužívanější surovinu, podle nejnovější studie BP Statistical Review
dosahují ověřené zásoby ropy 1,201 mld. barelů. Helmut Langanger, člen výkonné
rady skupiny OMV a šéf divize Exploration and Production, říká, že ropy je dost
na čtyřicet let, jen bude stále dražší ji těžit. Tři čtvrtiny dosud známých
rezerv jsou na Středním východě, kde se dá zatím těžit poměrně levně, ale mimo
tento region to bude dražší, a to se musí nutně odrazit i v ceně.
Důvodem, proč je
třeba poohlížet se i po jiných zdrojích, je podle Wolfganga Ruttenstorfera
právě nejistý cenový vývoj. Ruttenstorfer je přesvědčen, že stále větší roli
bude hrát zemní plyn - hlavně proto, že je šetrnější vůči životnímu prostředí.
OMV ale začala
investovat i do obnovitelných zdrojů, v příštích letech by na tento účel mělo
jít několik stovek milionů eur. Prvním krokem v tomto směru bylo letos v červnu
založení Future Energy Fund, do kterého OMV pro začátek vložila 100 mil. eur.
Má podporovat projekty týkající se například biopaliv, bioplynu, výzkumu v
oblasti vodíku, redukce emisí a úspor energií. Některé projekty už se
realizují.
Spolu s novináři
pozvalo vedení OMV do Vídně také experty z Německa a Švédska, kteří měli přiblížit
své vidění energetické budoucnosti. Marianne Haug, předsedkyně nezávislého Fóra
pro energie budoucnosti v Berlíně, klade důraz na efektivnější využívání
energií a na úspory. To je podle ní nejlevnější cesta, jak redukovat emise CO2
. »Poptávka po energii závisí na třech P: prices (ceny), policies (politiky) a
PR (public relations),« dodala M. Haug.
Herbert Lechner
z Rakouské energetické agentury přišel se studií, která poukazuje na rozdíly
mezi spotřebou energie ve starých a nových zemích EU. »Zatímco do roku 2030
poroste spotřeba energie ve všech zemích, po tomto datu se bude v EU-15
snižovat , zatímco ve střední a východní Evropě dále poroste,« myslí si
Lechner. Podle něho je v »nových evropských zemích« zapotřebí zaměřit se na
několik věcí: nahradit dnešní tepelné elektrárny, rehabilitovat dálkové
vytápění a začít využívat v širší míře zemědělské suroviny jako zdroje energie.
Švédský model. Když se chopil mikrofonu Kent Nyström, museli ostatní uznat, že
zůstali hodně při zemi. Výkonný ředitel Švédské asociace pro bioenergie
přednesl strategii, kterou letos schválila švédská vláda a na jejímž základě se
má Švédsko stát do roku 2020 nezávislé na ropě. Strategie počítá s využitím
bioenergie.
»Pro nejbližší
budoucnost je bioenergie nejspolehlivější zdroj,« říká K. Nyström. Už dnes
bioenergetické zdroje pokrývají 25 % spotřebované energie ve Švédsku, zdrojem
je dřevo a zemědělské produkty. Z 35 % ale ještě slouží coby zdroj ropa.
Zatím se energie
z biomasy využívá především na vytápění, ale roste i počet ekologických
vozidel. Už dnes jezdí ve Švédsku na ethanolový pohon tisíce aut, kterým slouží
500 čerpacích stanic. Vláda »ekologické« chování zvýhodňuje - stovky
bioenergetických firem využívají daňových a jiných pobídek. Také řidiči vozů s
hybridním pohonem nebo aut jezdících na ethanol mohou dostat nejen úlevy na
daních, ale i volné parkovací místo ve městě.
Švédsko patří ve
využívání obnovitelné energie na špici v celé Evropě, lépe je na tom jen
Finsko, ale to má výhodu především díky dobrým podmínkám pro získávání solární
a větrné energie.
Zvýšit podíl
energie z obnovitelných zdrojů, zejména z biomasy, bude muset každá země, jít
cestou Švédska ale lze jen stěží. Marianne Haug poukazuje na to, že jednak k
tomu nejsou všude podmínky, jednak je mnoho zemí dnes ekonomicky závislých na
těžbě či přepravě ropy. »Pro každou zemi je rozumná diverzifikace a především
úspory energie,« zdůrazňuje Haug.
Ani Frank
Umbach, konzultant Německé rady pro zahraniční vztahy, nevidí dnes švédskou
cestu jako příklad pro všechny. Podle něj to chce ještě čas a další investice,
než bude bioenergie konkurenceschopná. Jinak by tomu ale mohlo být v případě,
kdyby cena ropy nějak výrazně vzrostla. Ve střednědobém horizontu by Umbach
sázel na jadernou energetiku - hlavně proto, že je čistá.
ekonomika.ihned.cz
16. 10. 2006 11:25
ČR má
největší bioplynovou stanici v Evropě
Ve Velkém
Karlově na Znojemsku už pracuje největší bioplynová stanice v Evropě.
Technologie za 180 milionů korun vyrobí podle Luďka Horníka z firmy Zevo, která
zařízení provozuje, za hodinu 2,7 megawatthodiny elektřiny. Roční výkon tak
pokryje spotřebu 8000 průměrných domácností a stanice je podle agentury
CzechInvest největší v Evropě.
Elektrárna
využívá rozkladu biologických zbytků na bioplyn, denně spotřebuje 250 tun
odpadu. Kromě klasických splašků, hnoje a zbytků ovoce a zeleniny dokáže
zpracovávat třeba i kosti a peří. Je proto smluvně spojena s několika
agrodružstvy.
TECHNIK.IHNED.CZ 13. 12. 2005
00:00
http://ihned.cz/?s1=0&m=frommail&article[id]=17369590&article[area_id]=10015230
Energie z větru - v Evropě zřejmě jen
jako doplněk zpět na
úvodní stránku
Nahradit jaderné elektrárny odstavované
na základě pět let staré dohody mezi vládou a energetikami obnovitelnými zdroji
si přejí v Německu. Díky masivním subvencím tam dosud postavili 16 tisíc
větrných turbín. Jejich další rozsáhlá výstavba se chystá zejména na
severomořském pobřeží a umělých ostrovech.
Na německém území
dnes stojí téměř polovina (48,6 %) všech větrných turbín v unii. Ze 493,3
terawatthodin (TWh - miliarda kilowatthodin) německé elektřiny vyrobily 22 TWh,
tedy 4,4 %. Nynějších 18 atomových bloků, které se mají podle dohody o
likvidaci jaderné energetiky uzavřít do roku 2023, vyrobilo loni bezmála 160
TWh proudu, tedy 32,1 % německé výroby.
Likvidace jaderných zdrojů neprodukujících oxid uhličitý ani další skleníkové
plyny však naléhavý problém jejich emisí neřeší a hrozbu klimatických změn
odvrátit nedokáže. Větrníky běží totiž podle průzkumů v Evropě naplno v průměru
jen 54 dní v roce, kdežto atomové elektrárny téměř devět měsíců. Pokud by tedy
Němci chtěli nahradit odstavované jaderné zdroje větrnými, museli by k
současným 16 543 instalovat 121 tisíc nových větrných turbín, které by podle
propočtu mluvčího Jaderné elektrárny Dukovany Petra Spilky stály v přepočtu
zhruba 5 bilionů korun, tedy asi tolik, co 50 Temelínů. Množství vypouštěných
skleníkových plynů by se však prakticky nesnížilo, neboť pilířem tamní
energetiky podle představ spolkového ministra životního prostředí Jürgena Trittina
zůstanou uhelné zdroje.
Koncem loňského roku provozovaly země EU větrné elektrárny o celkovém výkonu 34
205 MW, o pětinu více než předloni a dokonce o 165 % více než na přelomu
tisíciletí. Větrné turbíny jsou vynikající ekologický zdroj elektřiny, nemohou
však nahradit jaderné zdroje, tvrdí šéf mezinárodní organizace Ekologové pro
jádro Bruno Comby. "Na množství elektřiny, jaké vyrobí jediný evropský
reaktor EPR, by ve Francii bylo potřeba 2 400 větrníků o výkonu 2 MW každý.
Zabraly by francouzské středomořské pobřeží.
Elektřinu ze všech obnovitelných zdrojů jsou distribuční společnosti v ČR (i v
Německu) povinny odebrat. Energetický regulační úřad stanovil výkupní cenu
větrné elektřiny na 2,60 Kč/kWh pro turbíny uvedené do provozu od letošního
roku a ponechal na 2,72 až 3 Kč/kWh pro starší stroje. Nejvíce se platí za
solární proud (6,04 Kč/kWh). Na základě loni schváleného zákona o obnovitelných
energiích se výkupní ceny větrného proudu v Německu pohybují mezi 5,5 a 9,1
eurocenty za kilowatthodinu (1,70-2,80 Kč/kWh).
Autor/ři: (pev)
Datum: 20.7.2006 Autor: LIBUŠE BAUTZOVÁ Zdroj:
Ekonom Rubrika: Sonda / Energie Strana: 14
Jak vyčistit energii
Bojovat proti negativním trendům 21. století se dá jen
investicemi do výzkumu a vývoje, říká Siemens.
Klaus Voges, prezident
Siemens Power Generation, je přesvědčen, že energetika bude i v příštích letech
z větší části závislá na fosilních palivech. Musí se ale přejít k úsporným
technologiím jejich využívání. To mimo jiné předpokládá investovat stále více do
výzkumu, vývoje a inovací.
»V minulém roce vložil
Siemens do výzkumu a vývoje 5,2 mld. eur, to je víc, než kolik činí rozpočet
Evropské unie na výzkum,« řekl Klaus Kleinfeld, CEO jednoho z největších
elektrotechnických koncernů na světě, na nedávném setkání s novináři, které by
se mělo stát tradicí. Vedení Siemensu pozvalo do Berlína 150 zástupců médií ze
všech zemí, kde má své aktivity, na první Siemens Media Summit. Debatovalo se
právě o trendech, kterým bude čelit lidstvo v nejbližších letech. Největší
turbína. Novináři si mohli v Berlíně prohlédnout závod na výrobu plynových
turbín, kde se v současné době vyrábí největší turbína tohoto druhu na světě.
Je 13 metrů dlouhá, 5 metrů vysoká a váží 440 tun. Wolf-Dietrich Krueger, šéf
divize plynových turbín společnosti Siemens AG Power Generation, říká, že je
skutečně high-tech: »K výrobě turbín využíváme poznatků nanotechnologií. «
Kapacita turbíny je 340 MW. Turbína zatím nemá zákazníka; čeká se na výsledky
testů, kterým bude podrobena v nejbližší době ve speciálním závodě, jež k
tomuto účelu Siemens buduje společně s E. ON.
Až bude turbína zapojena do
kombinovaného cyklu (pára pohání ještě další turbínu), zvýší se její výkonnost
na 530 MW a dosáhne rekordní účinnosti více než 60 %.
Turbínový závod v Berlíně
existuje od roku 1904, dnes zaměstnává okolo 2000 lidí. Zatím odtud dodali 520
turbín zákazníkům v 60 zemích, 90 % mimo Německo. Celková kapacita těchto
turbín byla 100 GW.
Podle některých předpovědí
se do roku 2020 celosvětově zvýší spotřeba energie o 70 %, na čemž budou mít
hlavní zásluhu rozvojové země. Čím tuto zvýšenou potřebu krýt, toť otázka,
kterou svět řeší. Klaus Voges, šéf energetické divize Siemensu, připouští, že
bude přibývat větrných elektráren, za páteř pro výrobu elektrické energie ale
považuje uhlí: »Oblastí, kde jsou výborné podmínky pro výrobu energie z větru,
totiž moc není, takže větrných parků, jako je Nysted na pobřeží v Dánsku, asi
mnoho nevznikne. « Nysted je největším takovým parkem na světě - je tady 72
větrných turbín z produkce Siemens. Celkový výkon představuje 165 MW.
Siemens Power Generation má
na kontě asi pětinu celosvětově instalované kapacity pro výrobu elektrické
energie. Část koncernu zabývající se energetikou zaměstnává 33 500 pracovníků.
Za fiskální rok 2005 (skončil 30. září) zaznamenal prodej v objemu 8,1 mld.
eur. Nové objednávky představují 11 miliard eur.
Spalovat, ale čistě. Firmy vymýšlejí nejen postupy, jak
zefektivnit výrobu energie, ale také jak ji učinit neškodnou vůči životnímu
prostředí. Některé nové a šetrné systémy spalování fosilních paliv už existují
a dokonce došly komerčního využití.
Za zmínku stojí především
IGCC (Integrated Gasification Combined Cycle, integrované zplynování v
kombinovaném cyklu). Zjednodušeně řečeno, jde o částečné spalování uhlí, při
kterém vzniká tzv. syngas. Z něho se odstraní popílek a další emise a zvlášť se
jímá CO2 . Čistý plyn pohání plynovou turbínu a vzniklá pára se ještě využije k
pohonu parní turbíny. Kombinovaný cyklus je náročnější na prvotní investice,
výroba je pak ale mnohem efektivnější.
Za revoluční lze označit
zatím nepříliš rozšířený způsob nakládání s oxidem uhličitým. Místo vypouštění
do ovzduší se může CO2 ukládat pomocí injektáží na dno oceánů, a to do hlouby
několika tisíců metrů. Jinou cestou je jeho zakonzervování ve vyprázdněných
ložiscích po ropě a zemním plynu. Podle odborníků v elektrárenství stačí
kapacita těchto ložisek na mnoho let. Z Česka do Venezuely. V Česku se metoda
IGCC využívá v elektrárně Vřesová. Dodavatelem byla firma Alstom. Pokud jde o
tuzemskou výrobu v oblasti energetiky, ta se zatím omezuje jen na klasické
parní turbíny. Vyrábějí se nejen v plzeňské Škodě Power (viz Ekonom č.
16/2006), ale také v Brně, kde závod Siemens zaměstnává asi 500 lidí. Letos
brněnští uzavřeli kontrakt na dodávku dvou turbín pro jednu z největších
polských tepláren. Jde o největší turbíny (každá 110 MW), které kdy v Brně
vyrobili. Hodnota dodávky je půl miliardy korun.
Ještě zajímavější je projekt
českého Siemensu ve Venezuele. Jedná se o modernizaci největší tamní elektrárny
na pevná paliva a o největší český projekt ve Venezuele vůbec. Z Česka sice
nejdou žádné výrobky, ale čeští technici z divize Výroba a přenos elektrické
energie Siemens mají na starosti celou rekonstrukci řídicího systému, systému
generátorů a vybavení velína.
TECHNIK.IHNED.CZ 15. 2. 2006
http://ihned.cz/?s1=0&m=frommail&article[id]=17830420&article[area_id]=10015230
Obří větrníky
přijdou do čtyř let zpět na úvodní stránku
Větrná energetika ve světě zaznamenává
od roku 1993 prudký růst. Za uplynulých dvanáct let stoupl výkon turbín z 2 900
na 47 tisíc megawattů, uvádí zpráva Evropské unie. V roce 2020 by měla EU
každou osmou kilowatthodinu získávat z větru.
V
současnosti provozuje rozšířená Evropská unie větrné turbíny o výkonu 17
temelínských elektráren. Na celkové výrobě proudu v zemích pětadvacítky se však
tento zdroj, který podobně jako jaderné elektrárny neprodukuje skleníkové plyny
ohrožující zemské klima, podílí necelými dvěma procenty, upozornil v nejnovější
analýze odvětví eurokomisař pro vědu a výzkum Janez Potočnik. Jaderná
energetika, jež pokrývá téměř třetinu evropské poptávky po proudu, nadále
zůstává jedním z pilířů evropského elektrárenství.
VĚTRNÁ EVROPA SÁZÍ NA VELIKOST
Evropská komise předpokládá další prudký vzestup větrné energetiky.
"Standardem se staly turbíny o výkonu větším než jeden megawatt,"
uvádí zpráva. Před třemi roky se postavily první pětimegawattové stroje, v roce
2010 se mají objevit generátory o dvojnásobném výkonu. Jejich lopatky budou
měřit 90 metrů a při provozu opíšou plochu 2,5 hektaru, tedy menšího pole. Počítá se s nimi hlavně pro přímořské a
mořské větrné farmy.
Na pětadvacítku připadá 34 tisíc megawattů instalovaných především v Německu,
Španělsku a Dánsku. Němečtí producenti drží také nejvýznamnější podíl na
světovém vývoji i produkci větrných turbín. Evropská komise předpokládá, že do
roku 2020 stoupne podíl větrné elektřiny na celkové produkci z dnešních
necelých dvou na 12,1 %.
V ČR ZATÍM VÍTR "NEFIČÍ"
Výstavba větrné energetiky v ČR se loni poněkud zpomalila. Vyplývá to ze
statistik Energetického regulačního úřadu (ERÚ). Na konci roku 2003 činil výkon
všech tuzemských větrníků 10,6 megawattu, loni přibylo 5,9 megawattu a letos
jejich kapacita překročila 20 megawattů. Na elektrárenskou společnost ČEZ
připadá 1,17 MW ve větrné farmě na jesenickém kopci Mravenečníku nedaleko
přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně. Loni větrné turbíny dodaly do sítě
18,9 milionu kilowatthodin, tedy půl promile tuzemské výroby proudu, uvádí ERÚ.
Toto množství by stačilo na provoz necelých šesti tisíc z celkových pěti
milionů českých domácností. Tři pětiny tuzemské elektřiny se vyrábějí z
uhelných a bezmála třetina z jaderných zdrojů.
Náklady na výstavbu jednomegawattového větrníku se pohybují kolem 40 milionů
korun. V České republice běží v nejlepším případě 2 000 hodin do
roka. Větrný proud se
povinně vykupuje za garantovanou cenu 2,60 Kč/kWh, což je téměř třikrát více,
než za proud dostanou jaderné nebo tepelné elektrárny. Také investiční náklady
potřebné pro výrobu stejného množství proudu vycházejí ve větrné energetice
více než třikrát dráž než v tepelné či jaderné.
foto: archiv
HN.IHNED.CZ
21.3.2006 zpět na úvodní stránku
Jaké jsou
nejpravděpodobnější zdroje v příštích desetiletích?
Slunce: nadějné, ale drahé
Podle statistik OSN využívá lidstvo na své energetické potřeby výkon deset
terawattů. Jeden terawatt (TW) je bilión wattů, což odpovídá výkonu pěti set
temelínských jaderných elektráren. Sluneční záření však na Zemi přináší
astronomických 180 000 TW, což je výkon devadesáti miliónů Temelínů. Avšak
jejich využití představuje technologický i ekonomický problém.
Panely, které "sbírají" sluneční teplo pro ohřev vody, se už objevují
i na střechách běžných domů. Pro ekonomiku jsou však mnohem důležitější
takzvané fotovoltaické články, které proměňují sluneční paprsky přímo v
elektřinu. Výzkumníci je vymysleli pro kosmické lodě, kde cena nehrála roli.
Podle Evropské komise stojí dnes kilowatthodina elektřiny z fotovoltaického
článku 25 až 50 eurocentů. Tatáž energie se dá z fosilních paliv nebo z
jaderného reaktoru získat asi za čtyři eurocenty. Zavádění slunečních článků se
proto zatím daří jenom v zemích, jako je Německo a Rakousko, kde pro ně mají
štědré dotace. Výzkumníci však pracují na zlevňování fotovoltaických článků.
Věří, že elektřinu z nich dostanou na přijatelnou cenovou úroveň.
Sluneční elektrárny mohou samozřejmě pracovat, jen když svítí slunce. Proto
vědci zkoumají, jak získanou energii "ukládat", aby se dala použít
později. Zvažovanou variantou je využití elektřiny na výrobu vodíku, ať už z
vody, nebo ze zemního plynu. Vodík je možné přepravovat v potrubí a užívat,
kdykoli je zapotřebí v palivových článcích.
Voda:
omezené perspektivy
Hydroelektrárny dodávají 2,2 procenta světové spotřeby elektřiny. Uvádějí to
statistiky Mezinárodní energetické agentury. Tento podíl může ještě narůst díky
rozvojovým zemím. V průmyslových státech však už na řekách prakticky není kde
stavět velké vodní elektrárny. A moc prostoru nezůstává ani pro malé. Určitý
potenciál zbývá na pobřeží pro přílivové elektrárny, které využívají pohybu
moře.
Vědci zkoumají ještě možnosti stavět v moři elektrárny, které zužitkují energii
vln. Mohou v nich být plováky, které se pohybují na hladině a přenášejí svůj
pohyb na generátory. Jinou variantou jsou nádrže, přes jejichž okraje šplíchají
vlny. Voda pak odtéká dolů přes turbíny.
Pokusná vlnová elektrárna zvaná Vlnový drak plave od roku 2003 v Severním moři
u pobřeží Dánska. Jiná, pojmenovaná Pelamis, se staví u Skotska. Pokud se
osvědčí, mohou se konstruovat další. Dostatečně vysoké vlny pro ně nabízí
Severní moře a Atlantský oceán, zato Středozemní moře je moc klidné. V žádném
případě se však nedá čekat, že by mohly zásadně zvrátit energetickou bilanci.
Vítr: nespolehlivá síla
Energie větru je tolik, že by dodala dost elektřiny pro celý svět, vypočítal
Wim Turkenburg z univerzity v nizozemském Utrechtu. Jak uvedl v časopise Energy
Economics, elektřinu pro pokrytí světové spotřeby by dokázaly vyrobit větrné
elektrárny rozmístěné na ploše 2,4 miliónu čtverečních kilometrů. To je zhruba
rozloha Saúdské Arábie. Energie by však stála dvojnásobek dnešních cen.
Další potíž je v tom, že vítr nefouká po celé zeměkouli stejně. Výborné
podmínky jsou ve východní Africe, Severní i Jižní Americe a v zemích bývalého
Sovětského svazu. Přijatelné podmínky má i západní Evropa, zato ve střední
Evropě je vítr využitelný méně. Na větrné elektrárny pak mohou zapomenout
obyvatelé jihovýchodní Asie, kde vítr nemívá potřebnou rychlost. V hustě
zalidněných oblastech je pochopitelně méně volného místa pro větrné turbíny,
přenos proudu z pustin je zase ztrátový. Konstruktéři plánují, že by je mohli
budovat také v mělkém moři.
Jaderná energie: snad i bez uranu
Nezpochybnitelný potenciál výroby energie, při níž nevznikají skleníkové plyny,
mají jaderné elektrárny. Ložiska uranu, který v nich slouží jako palivo, by
teoreticky mohla vystačit na 150 let. Zdá se však, že kolem roku 2040 bude
snáze dostupný uran spotřebován a další těžba začne být příliš nákladná.
"Ve světě ale už existují takzvané rychlé reaktory, které využívají i
vyhořelé palivo z dnešních jaderných elektráren," připomíná Vladimír Lelek
z Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. "Rychlé reaktory jsou dražší, takže
jich dnes není mnoho. Ale až zásoby dostupného přírodního uranu poklesnou a
zvýší se jeho cena, stanou se rychlé reaktory spalující uložené vyhořelé palivo
ekonomicky zajímavými."
Jaderná energetika tedy může pomoci překlenout období, po kterém by už vědci
měli zvládnout takzvanou jadernou fúzi. Při ní se v reaktoru lehká jádra
vodíku, udržovaná v magnetickém poli a rozehřátá na stovky miliónů stupňů
Celsia, srážejí a slučují na těžší helium. Tím se uvolňuje obrovská energie.
Ve Francii se nyní staví Mezinárodní termojaderný experimentální reaktor
(ITER), na němž se prověří, jestli je tento způsob výroby energie reálný. Fúzní
reaktory ovšem nestihnou na komerční bázi pracovat dříve než v druhé polovině
tohoto století. Pak by svět mohl mít konečně vystaráno - vodíku, který by
sloužil jako palivo, je všude dost.
Autor/ři: (jet)
TECHNIK.IHNED.CZ 15. 2. 2006
http://ihned.cz/?s1=0&m=frommail&article[id]=17830410&article[area_id]=10015230
Vodík - nejen
palivo pro budoucnost zpět na úvodní stránku
Možnost vyčerpaní fosilních paliv v
blízkých desetiletích z nich dělá strategickou surovinu. S ubývajícími zásobami
především ropy a zemního plynu budou muset kalkulovat nejen komoditní burzy, ale
i průmyslová výroba bez ohledu na teritoriální rozdělení současného světa
Cesta se ukazuje v hledání a
zejména využití alternativních zdrojů energií. Jako velmi perspektivní se
ukazuje využití vodíku. I ten se v budoucnu stane určitým způsobem strategickou
surovinou, ale vzhledem k tomu, že jej lze uměle vyrobit, nebude podléhat tak
silným politickým tlakům, jako je tomu u těžby nerostných surovin.
V převážné většině se dnes hovoří o ropě a jejích frakcích jako o palivu a
topivu, o jejím přímém využití zejména pro pohon motorových vozidel. Již méně
se diskutuje o tom, že ropa je jednou ze základních surovin pro druhotné
zpracování v chemickém průmyslu, bez kterého si jen těžko lze představit
fungování jakéhokoliv hospodářství. I v této oblasti však bude mít vodík co
říci.
VODÍK JAKO NOSITEL ENERGIE BUDOUCNOSTI
Poptávka po vodíku se bude prudce zvyšovat v souvislosti s růstem jeho významu.
Koncern Linde se na globální úrovni velmi intenzivně zabývá využitím vodíku.
Dlouhodobě úspěšně spolupracuje na výzkumných projektech týkajících se daného
tématu Jejich výsledkem je mimo jiné výstavba 20 čerpacích stanic na vodík pro
automobily a autobusy ve světě, které vodík používají jako pohonné palivo.
Koncern v letošním roce prezentoval svou vizi "Evropské vodíkové
dálnice" - dálničního okruhu procházejícího hlavními centry vývoje a
výroby automobilů v Německu. Vize počítá s instalací čerpací stanice vodíku na
každých 50 km dálnice. Podle zpracované studie nepřesáhnou náklady na dálnici
30 milionů eur. Tyto prostředky jsou potřebné na vytvoření evropské
automobilové vodíkové infrastruktury do roku 2020 a zpřístupnily by vodík více
než 120 milionům lidí, což představuje celou jednu třetinu populace Evropské
unie. Tím, že je ČR součástí EU a zejména tím, že nejdynamičtěji se rozvíjející
průmyslové odvětví je automobilový průmysl (VW a mladoboleslavská Škoda mají
pro toto odvětví strategický význam), je naše republika na jednom z prvních
míst budování vodíkové dálnice mimo území Německa.
ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM
Smlouva o výstavbě plnicí stanice vodíkových trajlerů mezi společnostmi Linde
Technoplyn, a BorsodChem MCHZ byla podepsána na konci června 2004.
"Výstavba plnicí stanice vodíkových trajlerů trvala 14 měsíců a samotné
plnění vodíku do trajlerů bylo zahájeno v listopadu 2005", říká Petr
Choulík, generální ředitel Linde Technoplyn. Společnost se částečně podílela na
modernizaci výroby vodíku v BorsodChem MCHZ investicí ve výši 50 milionů Kč,
celková výše investic Linde do plnírny vodíkových trajlerů převýšila 90 milionů
Kč. Vodík naplněný do trajlerů je zhruba ze 70% určen pro český trh, zbytek
bude směřovat do Polska a na Slovensko. "Realizací této investice se
stáváme jedním z hlavních hráčů na vodíkovém trhu v České republice",
doplnil dále Petr Choulík. Spuštěním tohoto zdroje bude zčásti nahrazen dovoz
vodíku ze zahraničí.
VODÍK ZE ZEMNÍHO PLYNU
BorsodChem MCHZ vyrábí vodík metodou parního reformingu ze zemního plynu. Vodík
je součástí chemického procesu při výrobě anilinu. Část vodíku je po jeho
stlačení pístovými kompresory na tlak 220 barů naplněna do trajlerů. Současná
maximální kapacita plnění je 600 m3/hodinu, doba nutná k naplnění
jednoho vodíkového trajleru činí zhruba 4 hodiny. V příštím roce plánuje Linde
další investice do zařízení, které zvýší maximální kapacitu plnění na 1 000 m3/hodinu.
Roční kapacita zařízení bude více než 7 milionů m3.
VODÍK JE PLNĚN AUTOMATIZOVANĚ
Plnicí stanice pracuje zcela automaticky bez asistence personálu. Je třeba
pouze připojit trajler a přihlásit se pomocí karty k plnění. Provoz je dálkově
sledován z výrobního centra Linde Technoplyn v Třinci.
Foto: autor
|
14.9.2006 Otvorenie prvej
vodíkovej čerpacej stanice 23. augusta znamenalo prvý zásadný krok k
vytvoreniu 580-kilometrovej „vodíkovej diaľnice“, ktorá spojí nórske mesto
Stavanger pri atlantickom pobreží s Oslom. V Kanade bude vodíková diaľnica vo
Vancouveri spustená do otvorenia ZOH 2010. Kalifornia
aj Florida pracujú na vývoji svojich vlastných vodíkových diaľnic a
konzorcií. Pre rýchle nahradenie fosílnych palív čistejšími nosičmi energie
existuje množstvo argumentov. Americky žurnalista Thomas Friedman v článku
„Prvý zákon petropolitiky“ uverejnenom v júnovom čísle časopisu Foreign
Policy prichádza k záveru, že ak to Západ s bojom proti terorizmu myslí
naozaj vážne, musí ukončiť svoju závislosť od ropy importovanej z
nedemokratických a labilných krajín. |
|
Britský vedec James
Lovelock, autor známej teórie Gaia, naliehavo apeluje na rýchly prechod k
nefosílnym zdrojom energie z možno omnoho zásadnejšieho dôvodu. Vo svojej najnovšej knihe „Odplata Gaie“ Lovelock tvrdí, že globálne otepľovanie môže viesť k omnoho rýchlejšiemu a drastickejšiemu zrúteniu ľudskej civilizácie, ako sa doteraz predpokladalo. Stane |